Za odměnu ... nebo za trest? 1.díl

10. května 2015 v 13:51
Počátkem května roku 2009 jsem byla spolu s Monikou pozvána do vedoucovské kanceláře. Naše vrchní velitelka Ivana, nám oznámila, že pojedeme na prezentaci dodavatelské firmy. Když teď o tom přemýšlím, tak jsem na vážkách, zda to bylo za odměnu nebo proto, že jsme úplně blbý a proto je nauka nutná.

Přiblížil se den "D" a my, po šesté hodině ranní, seděly v autě a jely do neznáma. Cesta byla přímo ukázková. Ta nádherně žlutá řepková pole, ty krvavé ježčí steaky na silnici a tisíce předjíždějících kreténů. Nadávaly jsme tak vehementně, že nás Mončin fiátek měl už zřejmě plný výfuk a projevoval to různými způsoby. Do kopce nashvál zpomaloval, snažil se o přehřátí a před křižovatkou si prdnul a chcípnul.
Po necelých dvou hodinách jsme spolu s kamarádkou navigací přijely do malého městečka za Prahou. Kromě nás dvou v tom městě duchů nikdo živý nebyl. Jen v dálce se s lopatou v ruce mihotaly dva přízraky mužského rodu. Prošly jsme skrze městečko během necelé půl hodiny a objevily ohradu s koňmi. Jako správné holky z města, jsme zařvaly: "Jůůů, kůňové!" a začaly se s těmi nádhernými zvířaty fotit.
Blížila se devátá hodina a my začaly hledat objekt, kde na nás mělo být pácháno pracovní vzdělávání. Na recepci hotelu jsme vyfasovaly cedulky s našimi jmény, katalog výrobků a propisku s neviditelným inkoustem. Ta mrcha nevydala ani čárku.
Usadily jsme se v zasedací místnosti a tam jsem poprvé poznala Moniku z jiné stránky. Z ukecané a hlučné holky se stala tichá a vyplašená holčička. Seděla téměř nehnutě, jen její oči kmitaly po místnosti. Štěstí, že se nenarodila jako šnek, to by si na těch vykulených bulvách udělala určitě pořádný uzel. Zanedlouho se ty šneččí oči zapíchly do stolu pod oknem a u pravého ucha jsem jen zaslechla: "Potřebuju kafe". Během chvilky se vracela s hrnkem kávy a dvěma chlebíčky na talířku. A stará Monča byla zpátky!
V 9:15 do místnosti vstoupil obrýlený muž a oznámil, že prezentace začíná. Poté nám nastínil program a tím začalo naše utrpení. Obrýlený elegán otevřel katalog a začal z něj předčítat. Obě jsme koukly na katalog, který jsme nafasovaly u vstupu, potom jedna na druhou a procedily mezi zuby, že jsme si to mohly přečíst doma. A se zvukem! Obrýlenec byl tzv. uspávač hadů. Přemýšlela jsem, kdy jsem si naposledy čistila uši, protože jsem prdlajs slyšela. Že mám uši v pořádku a čistotě jsem poznala, když se ze zadních řad ozvalo: "Nahlaaaas!". Po hodině nás z usínání vytrhl druhý, velice pohledný, přednášející. Přemýšlela jsem, komu je podobný. A nebyla jsem sama. Monča taky bloumala a nakonec na to přišla. "Celý Jarda Hejl, ze seriálu Ulice." Vytáhla z tašky mobil, přepla na foťák a víc jak půl hodiny se ho snažila vyfotit. Marně, Jarda lítal mezi účastníky rychlostí blesku.

Když nastala přestávka a šprti zvedaly své otlačené zadky ze židlí, my zůstaly sedět. Pozorovaly jsme ostatní, jak se snaží přinutit vystavené kancelářské stroje k činnosti. Po chvilce jsme usoudily, že jediné normální a při smyslech jsme tam jen my dvě. Obzvlášť nás zaujala a hlavně rozčilovala jedna chytrolínka, která měla při prezentaci spousty přiblblých otázek. Nebýt jí, už jsme dávno byly doma. Dalším exotem byl vysoký, mladý a celkem pohledný muž. S chvějící se rukou a slinou na rtu osahával rámy všech vystavených nástěnek. Nos měl tak blízko rámu, že vypadal jako rámový fetišista. Když už jsme myslely, že je dostatečně uspokojen, vrhnul se k pákové řezačce. Ze strachu, že si ten úchylák přefikne jazyk, jsem se šla raději vyčůrat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama